narkotika
Narkotika
Poznáš, že tato scéna je z konce druhé kapitoly Nového měsíce. Pouze pár řádku je odlišných. V prvním konceptu, Carlisle dal Belle léky na bolest (Percocet) jejích zraněních, a ona na ně neobvykle reagovala.
Proč se tato část vystřihla? Za prvé, můj vydavatel si myslel, že atmosféra je neodpovídající (pokoušela jsem se všechno zlehčovat, oni se snažili mi v tom zabránit. Za druhé, nemysleli si, že je Bellina reakce realistická. Ted jsou všem pro legraci, protože tenhle děj je založen na skutečné životní zkušenosti (tentokrát ne mé).
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, lapajíc po dechu, hlava se mi točila. Ruka mě už nebolela, ale nevěděla jsem jestli to bylo následkem analgetik nebo polibkem. Něco se mi vybavilo v paměti, prchavé, na okraji…
„Promiň,“ omlouval se a taky popadal dech. „To už jsem přehnal.“
K mému vlastnímu překvapení jsem se zachichotala. „Ty jsi legrační.“ Zamumlala jsem a zase se rozhihňala.
Zamračil se na mě ve tmě. Vypadal tak vážný. Bylo to směšné.
Zakryla jsem si pusu, abych utlumila smích tak, aby ho Charlie nezaslechl.
„Bello, měla jsi někdy předtím Percocet?“
„To si nemyslím.“ Zachichotala jsem se. „Proč?“
Obrátil oči v sloup a já nedokázala zabránit smíchu.
„Co tvoje ruka?“
„Necítím ji. Je stále tam?“
Povzdechnul si, když jsem se rozhihňala. „Snaž se spát, Bello.“
„Ne, chci, abys mě znovu políbil.“
„Přeceňuješ moji sebekontrolu.“
Zachichotala jsem se. „Co tě sužuje víc, moje krev nebo moje tělo?“ Nad tou otázkou jsem se rozesmála.
„Obojí stejně.“ Proti své vůli se zakřenil. „Nikdy jsem tě neviděl tak veselou. Jsi velmi zábavná.“
„Nejsem veselá,“ pokoušela jsem se potlačit záchvat smíchu.
„Vyspi se z toho,“ navrhnul.
Uvědomila jsem si, že jsem se zesměšnila, což nebylo neobvyklé, ale i tak to bylo trapné, takže jsem se snažila držet jeho rady. Položila jsem hlavu na jeho rameno a zase jsem zavřela oči. Tu a tam dalšíí zahihňání. Ale stalo se to vzácnějším, jak lék mě ukonejšil přímo do bezvědomí.
Ráno jsem se cítila absolutně příšerně. Ruka mě pálila a bolela mě hlava. Edward tvrdil, že je to pozůstatek z těch léků, doporučil mi Tylenol spíše než Percocet předtím, než mě nenuceně políbil na čelo a vyskočil z mého okna.
Nezabránilo to názoru, že jeho obličej byl tak nevzrušený a odtažitý. Tolik jsem se bála jeho závěru, možná že přišel během noci a díval se na to, jak spím. Úzkost se vystupňovala se společně se bušením hlavě.
Vzala jsem si dvojitou dávku Tylenolu, malou lahvičku Percocetu jsem hodila do koše v koupelně.